Původ pluku
Jednotka, z níž vzešel 18. pěší pluk, byla založena r. 1606 francouzským králem Jindřichem IV. a nazývala se podle prvního velitele, kapitána Du Bourg de l´Espinasse, Du Bourgův pluk.
V roce 1621 se pluk vyznamenává při obléhání St. Jaean d´Angely. Je v tomto období posílen vojáky d´Estissacova pluku, jehož velitel zároveň stane v čele takto vytvořeného sboru. V r. 1626 je d´Estissacův pluk jednou z jednotek, které se podílejí na blokádě La Rochelle. Pluku je svěřena ostraha slavné hráze, která byla vybudována na příkaz kardinála Richelieu.
Roku 1635 bojuje pluk v Itálii pod jménem Maugironův pluk. V té době vychází nařízení, které přikazuje přidělit plukům s nejslavnější minulostí jméno jedné z královských provincií. Maugironův pluk, který v boji prokázal železnou kázeň, jakož i nebývalou chrabrost a soudržnost, patřil právě mezi tyto pluky. V budoucnu proto ponese jméno provincie Auvergne.
prapor pluku Auvergne
Během třicelité války je pluk rozmístěn v Itálii. Od roku 1649 se pluk nachází v Barceloně a ve válce se Španělskem. Během války se vylodí v Neapoli a naráží na španělské síly. Nakonec se pluk Auvergne roku 1659 po podepsání pyrenejské smlouvy vrací do Francie. Během mírového období, které následuje po této válce, žádá císař Svaté říše římské, český a uherský král Leopold I., jehož říši ohrožují r. 1664 Turci, o pomoc francouzského krále Ludvíka XIV. Ten mu posílá sice malou armádu, ale jednotky, z nichž je složena, patří k nejlepším plukům francouzského království. Tuto čest má i pluk Auvergne. Odchází do Uher, aby se tam připojil k císařské armádě. Ta se za nedlouho střetává s tureckým vojskem a vítězí u Svatého Gottharda na řece Rábu.
V květnu 1742 se pluk připojuje k armádě maršála de Broglie a jde do války o dědictví rakouské. V srpnu pobývá v Praze, kde jeho početní stav klesá v důsledku nemocí a požárů. Při ústupu z Prahy čítá pluk Auvergne již jen 700 vojáků. Roku 1748 se stává pluk Auvergne součástí obléhacího sboru, který dobývá Maestricht. Po podepsaném míru se vrací do Francie.
Poté co se rozhoří sedmiletá válka, rozestavuje pluk své prapory podél atlantického pobřeží mezi Cherbourgem a Saint-Malo, aby mohl dobře sledovat mořskou hranici a v případě potřeby také čelit anglické invazi. V roce 1757 tento post opouští a míří k Rýnu. Bojuje s Angličany a hanoverskou armádou. Po skončení těchto mnoha bojů je pluk Auvergne v troskách a vrací se do Francie, aby mohl být nově zformován. Pod tlakem pohrom, k nimž došlo během sedmileté války, byla provedena zásadní reorganizace pěchoty. Nařízení z 25. března 1776 předepisovalo rozdělit každý z jedenácti starých pluků, majících původně čtyři prapory, na dvě samostatné jednotky, takže vzniklo dvaadvacet pluků o dvou praporech. Tím pádem se z původního pluku Auvergne stávají pluky dva, které nesou jména Auvergne a Gâtinais.
prapor pluku Gâtinais
Toto je stručný nástin slavné munulosti pluku Auvergne do roku 1776. Jednotce, kterou připomínáme, náleží tato sláva plnou měrou, poněvadž pluk Gâtinais, který svého času ve válce o americkou nezávislost a po dobytí Yorktownu(1781) převzal jméno Royal-Auvergne, aby se posléze stal 18. pěším plukem, byl vytvořen z poloviny původního pluku Auvergne.
prapor pluku Royal-Auvergne
V lednu 1782 opustil pluk Royal-Auvergne Virginii, nalodil se a odplul na ostrov Santo Domingo, kde byl posádkou. V červenci roku 1783, když pluku velel vikomt de Rochambeau, generálův syn, dostal pluk rozkaz nalodit se a navrátit se zpět do Francie. V předvečer revoluce měl pluk Royal-Auvergne značně početný kádr poddůstojníků. To mělo hned několik příčin. Jednak se nábor vojáků klasickým verbováním setkával se stále většími problémy, jednak během americké války, jíž se pluk Royal-Auvergne dlouhodobě účastníl, byl pluk doplňován skutečně vybranými rekruty, kteří pocházeli z nejlepších vrstev společnosti. Později se z těchto výtečných můžů stanou výborní velitelé mnoha praporů.
Revoluce, která změnila politické uspořádání Francie, podnítila také zásadní přerod armády. Pluky přišly o svá někdejší jména a byly v rámci zbraně, k níž příslušely, seřazeny podle služebního stáří svých plukovníků. Pluk Royal-Auvergne 1.ledna 1791 obdržel ve stupnici francouzské pěchoty pořadové číslo 18 a stal se tudíž 18. řadovým pěším plukem. Pluk Royal-Auvergne se stal 18. pěším plukem ve městě Calais. Poté co podstoupil všechny změny, které si vyžádala nová organizační struktura pluku, opouští v listopadu Calais, přičemž jeho 1. prapor míří do Boulogne a 2. prapor vyrazí směrem do Le Havru.
"Discipline et obeissance a la loi" : "Kázeň a dodržování zákona"
|
|
|
Evropští vladaři byli zděšeni úspěchy revoluce a velmi se obávali toho, že podobné pořádky začnou prosazovat v jejich zemích i jejich poddaní, a proto pocítili potřebu spojit se a postavit se revoluční vlně na odpor. Císař Svaté říše římské, král Český, Uherský a arcivévoda Rakouský František společně s králem Fridrichem Vilémem Pruským se paktují proti Francii. Národní shromáždění odpovídá 20. dubna 1792 vyhlášením války Rakousku. Oba prapory 18. pluku jsou zařazeny do Severní armády pod velením maršála Rochambeaua. Tažení r.1792, které pro nás začalo tak nešťastně, bylo zakončeno víc než úspěšně. Francouzská vojska vítězila na celé frontě od severu k jihu. 18. pěší pluk bojuje v bitvě u Jemmapes pod velením plukovníka Alexandre-Louis de Fontbonneho. Avšak nepřátelskou koalici neustále posilovaly další a další mocnosti. Na stranu proti Francii se přidalo Španělsko, Anglie a Holandsko. Tak se stalo, že během tažení r. 1793, které začínalo za daleko příznivějších okolností, došlo k tak katastrofálnímu obratu a proto bylo potřeba, aby Francie, která stála na pokraji zhroucení, zmobilizovala veškerou svou sílu, aby v této těžké zkoušce nepodlehla.
Dekretem z 21. února 1793 bylo francouzské pěchotě nařízeno nosit modrý frak s bílými reversy, který předtím nosila Národní garda a dobrovolnické jednotky. 18. pěší pluk dostává nové standarty. 1. prapor je zařazen do divize generála Desjardina a čítá 1.055 mužů a 2. prapor je zařazen do divize generála Fromentina a čítá 1.040 mužů. Každý prapor je tvořen o devíti rotách, 1.rota každého praporu byla rota granátnická, zbylých osm byly roty fyzilírské. Jelikož se oba prapory skládají z velké části z nováčků bez vojenského výcviku, využívají obě části pluku volný čas ke vštěpování zásad vojenské kázně těmto nově příchozím a k jejich zocelování jak namáhavými pochody, tak strastmi, které s sebou nese táboření pod širým nebem. Severní armádu tvoří 160.000 mužů a velí jí generál Pichegru. Její jednotky, složené z velké části ze špatně oblečených a vyzbrojených nováčků, ani zdaleka nepůsobí tak impozantním dojmem jako nepřátelské vojsko. Avšak vroucí vlastenectví udržuje mezi vojáky neutuchajícího bojového ducha. Prapory 18. pluku se účastní bitvy u vsi Grandreng a Fleurusu. Tím končí historie prvního 18. pěšího pluku.
|
|
|
8. ledna 1794 nařizuje dekret Konventu s odvoláním na zákon z 21. února 1793 a upravený 12. srpna 1793 rozdělení 18. pěšího pluku. Pěchota se dle tohoto zákona má skládat výhradně z půlbrigád, vytvořených takovým způsobem, aby zahrnovaly dva prapory dobrovolníků a jeden prapor pravidelné armády.
K 17. srpnu 1794 vytváří tedy 1. prapor společně s 3. a 5. praporem dobrovolníků z Meurthe 35. půlbrigádu. Také 2. prapor je k 21. listopadu 1794 začleněn do 36. půlbrigády.
standarta 1. a 3. praporu 35. půlbrigády
 |
 |
standarta 2. praporu 35. půlbrigády
|
|
|
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
standarta 1. a 3. praporu 36. půlbrigády
|
|
|
standarta 2. praporu 36. půlbrigády
|
|
|
35. půlbrigáda je zařazena do Montaiguovy divize, potom do divize Poucetovy, patřící do armády Sambra a Mása. Zúčastní se obléhání Maestrichtu a blokády Mohuče. Z této půlbrigády vznikne v druhé vlně roku 1796 106. řadová půlbrigáda, z níž potom vzejde 106. řadový pěší pluk.
36. půlbrigáda poté co pobude určitý čas posádkou v Bruselu, bude zařazena do Daurierovy divize, potom rovněž do Poucetovy divize z armády Sambra a Mása. Také ona se zúčastní obléhání Maestrichtu a blokády Mohuče. Z této půlbrigády bude v druhé vlně r. 1796 vytvořena 84. řadová půlbrigáda, která dá vzniknout 84. řadovému pěšímu pluku.
18. ŘADOVÁ PŮLBRIGÁDA (1796)
69. půlbrigáda z níž vznikla 18. řadová půbrigáda a její účast v italském tažení... 69. půlbrigáda je definitivně zformována 21. března 1796 v městečku Albenga a to z jednoho praporu pařížských granátníků a z 5., 6., 45., 69. a 211. půlbrigády. Ty se skládaly z dobrovolnických nebo rekvizičních praporů. Organizace půlbrigád Italské armády byla svěřena generálu Fontbonneovi, poslednímu plukovníku 18. pluku. Dle prvního výnosu Direktoria bylo 69. půlbrigádě přiděleno její číslo podle jednotky nejnižšího čísla ze všech půlbrigád, z nichž byla vytvořena. Toto označení však zanedlouho opustila poté, co došlo k reorganizaci vojska nasazeného v Itálii a poté, co byla přidělena nová čísla, tentokráte losem. Losovalo se 29.května v Soncinu, a to za přítomnosti jednoho důstojníka, vyslaného od každé půlbrigády. Z 69. půlbrigády se tedy stala 18. půlbrigáda.
Ve velení Italské armády vystřídal generála Schörera generál Bonaparte. Tato armáda neustále svádí boje, šarvátky či potyčky muže proti muži. Navíc žije v nepředstavitelné bídě - často se jí nedostává chleba, její uniformy jsou rozedrané na cáry, není žold, nejsou zásoby. 4. dubna je 18. půlbrigáda v Albenze. Nový vrchní generál vykonává její přehlídku. Když vidí, v jakém ubohém stavu je výstroj jednotky, nijak neskrývá svou nespokojenost se správními složkami a samotnou vládou. Avšak také cítí, že pod cáry je ukryta jiskra mládí a ten nejhlubší vlastenecký zápal, jaký je možno si vůbec představit.
standarta 1.praporu 18.půlbrigády
|
|
|
standarta 2. praporu 18.půlbrigády
|
|
|
