Jdi na obsah Jdi na menu
 


Reenactment

Historický 18. pluk řadové pěchoty; granátnická rota a jeho rekonstrukce.

1. Kontaktujte nás


Lze nás e-mailem nebo přes facebook kontaktovat a dojednat si setkání, kde zodpovíme veškeré dotazy. Dále lze přijet na některou z akcí, klidně v civilu jako ostatní diváci. Je možné tak nezávazně poznat zvyklosti na akcích a podobně.

 

 

2. Uniforma, zbraně a vše potřebné

Ve všech případech se jedná o přesné repliky, jejichž výroba se zadává stále stejným, osvědčeným výrobcům. S jejich pořizováním nováčkovi pomůžeme, vybavení nemusí nikde složitě shánět, objednávat, nebo zjišťovat jak má vlastně vypadat.

Vystrojení vojáka nějakou dobu trvá. Značný vliv na to má on sám svým přístupem. Finance hrají nezanedbatelnou úlohu (materiál, šití na míru). Pro začátek lze leccos z výstroje zapůjčit, aby se nováček mohl aktivně účastnit akcí co nejdříve.

 

·        součásti uniformy : klobouk, táborová čepice, kabát, frak, epolety, vesta, kalhoty krátké a dlouhé, spinky (kamaše), boty

·        palné a chladné zbraně : puška, bajonet, šavle, střapec (porte-épée), pochvy, závěsníky (bandalíry), patrontaška, potah, tele

 

3. Výcvik

Pro účast na akcích je nutný. Začíná "školou vojáka". Obraty na místě, za pochodu, povely s puškou a suchý nácvik střelby. Cvičit lze v civilu, pušku lze po dobu cvičení zapůjčit. Cvičí se běžně na akcích (některé jsou k tomu přímo určené), nováčka dostane na starost pověřený voják, který mu pomáhá.  Školu vojáka lze cvičit doma a po základním osvojení pohybů také samostatně. Zkušení vojáci cvičí sami, respektive je to doporučováno.

 

4. Jaká je povelová technika?

Velí se ve Francouzštině, dle dobového předpisu. Francouzštinu není třeba ovládat, ale je to samozřejmě výhodou. Veškeré podklady jsou k dispozici.

 

5. Požadavky na nováčka?

Vítaná je plnoletost, protože používáme palné zbraně, byť historické. Minimum je 17 let. Nováček by také mohl chápat, že se jedná především o týmovou aktivitu, kde jedinec až tolik neznamená a nemůže se tudíž jeho ego projevovat tak výrazně, jako třeba v šermířském duelu bezprostředně před zraky diváků...

 

6. Finanční náročnost akcí

Ve většině případů platí, že se s armádou cestuje levněji jak po České Republice, tak po Evropě. Jsou ale i výjimky, a to hlavně u vzdálenějších destinací, kam je navíc nutno cestovat letadlem. Organizátoři vzpomínkových akcí obvykle hradí střelný prach, veškerá lokální povolení, zajistí místo pro bitvu a stavbu tábora, slámu, vodu a dřevo. V některých případech hradí, nebo přispívají na dopravu a zajišťují stravu.

 

 

(text převzat z webu našich kolegů Císařská Slavkovská garda)

 


 

Formování pěchoty v rámci oživené historie.

 

Batalion, prapor, to je přece alespoň 400 vojáků, a spíš 600 či 900? Ve skutečnosti je to jinak. Batalion je první řadě struktura, základní taktická jednotka pěchoty, jež umožňuje pružný pohyb ve všech směrech, přičemž zajišťuje soudržnost tvaru, pořádek a schopnost reagovat na změněnou situaci. Batalion francouzské řadové pěchoty se dělil, v roce 1805, do devíti pelotonů, lichého granátnického na pravém křídle, sedmi fyzilírských, a jednoho voltižérského na levém křídle, který byl určený mj. pro rozvinutí řetězu volných střelců před sestavou. Pěchota se formovala standardně ve třech řadech a při reálném stavu pelotonu kolem 70% stavu tabulkového (průměrné reálné stavy francouzské pěchoty u Slavkova), představoval sílu asi 90 mužů, tj. cca 30 zástupů.

Předpis přitom výslovně uvádí možnost stavět v mírovém stavu pěchotu do dvou řadů, a zároveň říká, že nejmenší počet zástupů v pelotonu je dvanáct. Kombinace těchto dvou prvků spolu s tím, že pro fungování batalionu je lhostejné, tvoří-li jej devět, osm, šest, čtyři nebo tři pelotony, činí školu batalionu relativně snadno dostupnou i v re-enactmentu.

Při vší skromnosti a vědomí, že naše snažení je jen nepatrným zlomkem skutečného fungování pěchoty před 200 lety, si můžeme dovolit tvrdit, že přesně víme, co měl na mysli generál Fririon, jeden z nejznámějších instruktorů své doby (bojoval mj. u Znojma), když psal:

„Zkušenost prokazuje, že voják pochoduje správně, až když manévruje delší čas ve škole batalionu… co potřebuje voják, aby mohl okamžitě vypochodovat na tažení? Umět pochodovat vedle svého souseda, zatáčet doprava a doleva, nabíjet pušku a střílet… Je třeba, aniž bychom ztráceli čas, přejít k manévrům batalionu a evolucím linie…“

Nepodceňuje zde roli základního výcviku, ale netrvá na dokonalosti, na pruské dokonalosti, chcete-li. Umět číst předpis, pochopit, co v něm má zásadní význam, a co je zbytné, resp. co je velmi přesně a správně popsáno, leč žádoucího stavu dosáhne přirozenou cestou veterán, a je nesmyslné žádat totéž od nováčka, držet jej týdny v základním výcviku, protože ve skutečnosti jej tím nepřipravíme na to, co je z obecného hlediska podstatné – společné manévry batalionu. Batalion, nikoli jeden voják, je nástrojem generála v boji s nepřítelem.

Re-enactment je ve velice podobné situaci. Úroveň vycvičenosti jednotlivých jednotek je různá. Obecná potřeba, aby fungovaly v rámci společného systému, však existuje také. Účastní-li se vzpomínkové akce u Slavkova v řadách francouzské pěchoty 20 různě silných jednotek v celkové síle 390 mužů, jejich efektivní řízení v polní bitvě, tak aby pokud možno co nejlépe zpodobnila způsob vedení války roku 1805, se bez redukovaných batalionů nemůže obejít. Potvrzuje se přitom vše, co generál Fririon říká, včetně toho, že voják, který má opakovanou zkušenost z manévrů v batalionu, jednoduše začne lépe chápat i to, že detaily školy vojáka mají svůj dobrý smysl.

A zcela automaticky jsme dospěli i k pochopení a přijetí následujícího výroku, jehož autorem je generál Roguet:

„Striktní a doslovné provádění teorie manévrů a obecně všech vojenských předpisů, pořádek, jednotnost a přesnost pohybů spíše než jejich různost a novost musí armádu v době míru zajímat po udržování morálky a disciplíny nejvíce ze všeho. Jednotky vedené podle těchto principů dokáží dlouhou dobu vzdorovat nepořádku, této věčné příčině velkých neúspěchů; ve válce, kdy se veškeré vztahy rozvolňují, tyto jednotky se dokáží držet alespoň těch nejzásadnějších pravidel.“

Re-enactment je z technického hlediska prakticky neustále v jakémsi „válečném stavu“, každá vzpomínková akce obsahuje bitevní ukázku, a času na výcvik v „mírovém stavu“ mnoho nemáme. Tím zásadnější roli v našem případě hraje individuální příprava, a to především teoretická příprava důstojníků a poddůstojníků. Schopnost „držet se alespoň těch nejzásadnějších pravidel“ je cílem, cesta k tomuto cíli vede přes pečlivost při výcviku.

Naše bataliony nastupují v síle tří či čtyř pelotonů, tedy 90 až 120 vojáků, výjimečně šesti. Ty slavkovské, jež stavíme od roku 2004, jsou již řádně ustavené a dlouhodobě fungující, jejich důstojníci a poddůstojníci přivykli svému „řemeslu“. Ani zdaleka není stav ideální, a časté opakování je nezbytné, stejně jako příprava nových kádrů těchto batalionů. Skrze schopnost manévrovat v batalionech se již dostáváme o patro výše, k nutnosti efektivní koordinace těchto batalionů. I zde dobové předpisy nabízejí řadu řešení, nicméně je třeba připustit, že re-enactment má svá zřejmá omezení, a úrovní, jíž dosahujeme, se těmto omezením, především časovým, značně blížíme.

Není snadné pro všechny najít motivaci ke studiu a výcviku manévrů, jež reálně použijeme na dvou či třech velkých akcích v roce. Není to projekt pro všechny. Nemá však alternativu. Opustit školu batalionu jako osu našeho snažení znamená pokřivit smysl veškerého výcviku, vzít mu směr a cíl, znemožnit účinnou koordinaci jednotek během bitevních ukázek a rezignovat na to nejpodstatnější: pěchota zde nebyla od toho, aby žila v táboře, aby držela hlídky, aby vařila polévku nebo aby byla krásná na přehlídce; pěchota zde byla od toho, aby byla v batalionech, jako základních taktických jednotkách, účinně nasazena ve srážce s protivníkem.

(text převzat z webu Austerlitz.org / C.E.N.S.)